Jak je možné, že ještě včera jste byli dokonalý pár a každý vám záviděl, jak jste sehraní, a dnes už si nedokážete ani odpovědět na pozdrav? Jak se vůbec dva lidé dokážou tak odcizit?
Odpověď samozřejmě není tak prostá a tento proces není tak jednoduchý, jak popisujeme. Lidé se od sebe nevzdálí ze dne na den, ale zákonitě tomu předchází doba vzájemného neporozumění, která může vést k přeměně citů, které k sobě chováme.
To, že si dnes s někým rozumíte, neznamená, že tomu tak bude navždy. Lidé se vyvíjejí a mění, stejně jako jejich priority, cíle, zájmy a chování. Osobnost je něco, co máme dané a v určitém smyslu budeme pořád stejní, ať už potkáme kohokoli nebo se nám stane cokoli – v jádru jsme, jací jsme. Co se však změnit může je to, kam směřujeme a kdo jde na té cestě s námi. Je vcelku nepravděpodobné, že se člověk bude celý život vyvíjet stejným způsobem, jako někdo jiný. Každý totiž prožíváme jiné věci, tříbíme si jinak myšlenky a děláme z toho, co se nám děje, jiné závěry. Individualita je v tomto neopomenutelná.
Až se tedy příště budeme na někoho zlobit za to, že změnil názor, přátele, partnera nebo že si s ním nemáme co říci, uvědomme si nejdříve, že to je bohužel přirozené. A to, že už nejsme na stejné vlně neznamená, že na ní nebudeme s nikým jiným. Naopak, třeba je právě takový moment okamžikem, kdy si máme najít někoho, kdo bude mít podobné směřování jako my.
Bývá obvyklé, že se snažíme zmiňovaným změnám bránit, nechceme jim uvěřit a ze všech sil se držíme starého známého vztahu, ať už partnerského nebo přátelského. V dobré víře, že nakonec najdeme společnou řeč. A možná ano, ale pokud se tak stane, na jak dlouho?
Jediným, kdo nám „zůstává věrný“ celý život, kdo překousne všechny naše vývojové fáze a pochopí, pokud změníme směr, je naše rodina. V tomto případě však hraje roli biologie a to, že jsme k sobě připoutáni na celý život přírodou. Na rozdíl od partnerů a přátel, které najdeme a mnohdy zase ztratíme někde na své cestě životem.